Zmatená nebo pomatená?

25. října 2017 v 2:02 | magthealien |  myšlenky
"Jenomže neustálým omýláním toho, jaká jsem, nejsem a měla bych být, jsem si vytvořila pevný systém strachů, které mě vlastně sabotují a strkají mě přesně tam, kde být nechci. A nejhorší je, že jsem sama tím, kdo ten systém stvořil. Je úplně jedno, jestli pod vlivem postředí, ve kterém se nacházím a koho tu poslouchám. Vybrala jsem si uvěřit tomu."



A tak se stalo, že Mag opět změnila obor. Pardon - studijní program.

Je tomu rok, kdy jsem začínala pomalu ale jistě zjišťovat, že studium portugalistiky není tak úplně pro mě. Jenom jsem si to nějakou chvíli (čti: celý zimní semestr) odmítala přiznat. Jediné, co mě bavilo, byla literatura a teorie literatury - pro jistotu jsem navštěvovala hned dvě různé (ehm, skoro stejné) přednášky. Ale nic mě nezachránilo. Nedokázala jsem si představit tři roky užírání se, že jsem třeba měla možnost vše změnit a... být úplně jinde.

Tedy ve zkouškovém mě dohnala veškerá nechuť k ostatním předmětům a rozhodla jsem se v letním semestru navštěvovat přednášky úplně jiné. Stalo se, že všechny z mého hvězdného výběru umožňoval ústav filosofie a religionistiky. A tak po přibližně desetiminutovém uvažovaní odešla z mého počítače přihláška na religionistiku. Na konci jara proběhly přijímací zkoušky. V písemné části jsem se ohromně ztrapnila, nicméně uspěla jsem. První termín pohovoru jsem promarodila, k náhradnímu jsem se dostavila nemocná a ztrapnila jsem se rovněž (u jedné z otázek jsem měla okno, až mi bylo do breku, vlastně nechápu, jak jsem ty slzy vzteku udržela v sobě, a jak sprostá jsem na sebe v hlavě byla, škoda mluvit). Nějakým podivným způsobem ovšem moje bodové ohodnocení stačilo, abych byla přijata. V září jsem to byla potvrdit zápisem.

Jsem tedy studentkou religionistiky.

Momentálně opět marodím a pročítám si svoje dopisy sobě, které jsem si v průběhu příprav na přijímačky psala. Dočetla jsem se výhružek o profackování se, jestli z nervů budu nemocná, jestli budu mít z trémy okna, jestli se ztrapním podivným žvatláním... Musím se smát, protože se tak dobře znám. Ale k profackování nedojde, poněvadž přes všechny klacky, které jsem si naházela pod nohy, jsem tu cestu zvládla.

Dnes odpoledne jsem si napsala dopis do zkouškového, nejsou v něm žádné výhružky. Myslím si, že bych k sobě měla změnit přístup. Stále od sebe očekávám to nejhorší, jsem hyperkritická, vyčítám si absolutně každou chybičku a ne jednou. V minulém týdnu mě to stálo ztrátu motivace a po dvou téměř probdělých nocích pravděpodobně i veškerou fyzickou sílu. Ve čtvrtek jsem zůstala ležet v horečkách, nemohla jsem přes veškeré vyčerpání usnout a v noci na pátek se to ještě zhoršilo. V pátek ráno jsem si uvědomila, že mám na semináři referát a to vedlo k dalším výčitkám, k dalšímu peskování a nakonec k pocitům strachu.

Jenomže z koho jsem vlastně měla strach? Měla jsem strach z vyučujících? Užírala jsem se tím, že mě budou podezírat z nepřipravenosti, představovala jsem si, jak mě nenávidí a určitě mi to budou chtít nějak vrátit. Měla jsem strach ze spolužáků? V mých myšlenkách byli naštvaní, že jsem nepřišla udělat první referát, vyčítali mi, že chtěli nějakou inspiraci, slyšet reakci vyučujících, zjistit jakou mají představu. Měla jsem snad strach z rodiny? Vždycky, když jsem nemocná, podezírají mě ze simulace, bojí se, že skončím jako... Kdo vlastně stvořil všechny tyhle strachy? Kde se vůbec vzaly? Z čeho mám teď strach?

Mám strach sama ze sebe.

Bojím se, že zase skončím. Mám strach ze svého selhání. Přepálila jsem start, pracovala jsem do noci, vstávala brzy, četla jsem, přepisovala zápisky, učila se na zkoušku, kterou ještě potřebuji dodělat... a celou dobu jsem se bála, že selžu. Až jsem nakonec zakopla o úplně jiný kámen, než jaký jsem čekala. Ta přepálená práce byla skoro zbytečná. Rozhodila jsem si spánkový (z toho pak i celodenní) režim a byla pořád unavená, na přednáškách jsem skoro nemohla vnímat, u knih jsem usínala, zápisky za moc nestojí, ke zkoušce jsem si všechno pomotala, práci nakonec stejně nestíhám udělat, jak potřebuji. A to všechno vzniklo ze strachu nepřijít o vysněný obor. Paradoxně jsem byla na nejlepší cestě ke ztrátě zájmu o vysněný obor.

Celý den jsem se zabývala otázkou "Proč?". Došla jsem k závěru, který mě vůbec nepřekvapil. Celé roky poslouchám, jak příšerný jsem strašpytel. Jsem prý zbytečný nervák. Je to pravda. Zkoušky vořu, protože mlčím ze strachu, abych neřekla něco hloupého, přestože látce rozumím. Prý nevím co chci. Pravděpodobně nevím, protože stále nemám žádný titul z vysoké školy, bloumám po světě, zkouším, co bymě bavilo, často měním svůj směr i místo výskytu a dělám u toho hrozně moc chyb. Prý jsem úplně stejná a skončím jako... Inu. S tím nesouhlasím. Mám z toho taky strach, ale nesouhlasím s tím, že bych okopírovala něčí cestu. Zvlášť ne, když už teď jsou naše cesty tolik odlišné. Jenomže neustálým omýláním toho, jaká jsem, nejsem a měla bych být, jsem si vytvořila pevný systém strachů, které mě vlastně sabotují a strkají mě přesně tam, kde být nechci. A nejhorší je, že jsem sama tím, kdo ten systém stvořil. Je úplně jedno, jestli pod vlivem postředí, ve kterém se nacházím a koho tu poslouchám. Vybrala jsem si uvěřit tomu.

A myslím si, že nejsem sama. Mám takový dojem, že hrozná spousta mladých (mladí je dost široký pojem, spadá sem i pár jedinců po padesátce) má strach sama ze sebe. Strach z vlastních chyb, strach z vlastních myšlenek, experimentů, malých i velkých selhání. Je to jako síť, kolem celýho těla, co tě omotává na doživotí, zpívá Divokej Bill. A přesně tak se cítím zamotaná do svého systému strachů, jako v síti, jako v pasti. Všichni víme, jak tenhle článek zakončím.

Nemá to smysl.

První krok k vyřešení problému je uvědomit si, že mám problém. To bych měla z krku. Druhý krok bude na dlouho - doopravdy vyřešit problém. Rozmotat svoje komplexy a systémy, upgradeovat návyky, aby měly potenciál dostat mě k cíli. Zkrátka zařídit se podle všech těch motivačních manuálů, kterých jsou teď plné internety. A plné jsou toho právě proto, že v takovéhle situaci nejsem jen já.

A proč to vlastně píšu na svůj (polo)mrtvý blog? Protože mi přišlo nesmírně vtipné narazit tu na téma týdne, které bylo tématem týdne i pro mě. Jak osudové.

Vítr ve vlasech, lásku v srdci, v duši mír
Mag
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | Web | 25. října 2017 v 14:19 | Reagovat

ÁÁÁÁ! (tady neviditelná :-) )
Někdy člověk prostě musí utnout jednu kapitolu a načíst novou. Já pevně věřím, že se Ti povede...je dobře, že jsi ten radikální krok udělala! :-)

A máš pravdu, ten strach je v každém z nás. :-)

2 niki-chan niki-chan | Web | 25. října 2017 v 17:04 | Reagovat

Tenhle příběh v určité obměně znám moc dobře také...

3 Tea Tea | E-mail | Web | 30. října 2017 v 0:31 | Reagovat

Znám tvůj strach. Taky jsem tento rok začala chodit na nový obor, ne že bych ho změnila dobrovolně, ale z důvodu neudělání jednoho předmětu ani na 4.poslední pokus.. Dávám tento článek do výběru na Tema-Tydne.blog.cz :)

4 magthealien magthealien | 13. listopadu 2017 v 17:50 | Reagovat

[1]:: Děkuju Jani! Vůbec jsem nečekala, že nějaká "stará známá tvář" po takové době zavítá na můj blog :D
[2]:: Snad ten tvůj bude mít dobrý konec :)
[3]:: Musí nás být hromada, je to až strašidelné. Prý se všechny černé tečky na naší cestě spojí a jednou budou dávat smysl, ale až když se podíváme zpětně... Někdy to tak funguje, třeba tohle všechno bude k užitku. Jednou. Moc Ti děkuji :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama